Příběh o běžci s červeným praporkem nás vrací do samotné kolébky motorismu – do viktoriánské Anglie druhé poloviny 19. století. Tehdy na silnicích nevládla auta, jak je známe dnes, ale obří, hlučné a těžké parní vozy.
Proč musel před vozem běžet člověk?
Důvodem byl strach, lobbing a snaha chránit tradiční způsob dopravy. V roce 1865 přijal britský parlament zákon známý jako Locomotive Act (nebo také Red Flag Act / Zákon o červeném praporku). Tento zákon nařizoval, že každé samohybné vozidlo musí mít minimálně tříčlennou posádku: řidiče, topiče a pěšího běžce, který kráčel nebo běžel zhruba 55 metrů před vozidlem.
Jeho úkoly byly jasné:
- Varovat chodce a jezdce na koních: Parní monstra dělala obrovský hluk a dým, což plašilo koně. Běžec musel jezdce varovat, aby stihli koně uklidnit nebo sjet ze silnice.
- Signalizovat nebezpečí: V rukou držel červený praporek (za dne) nebo červenou lucernu (v noci).
- Krotit rychlost: Přítomnost běžce efektivně omezovala rychlost vozidel. Zákon stanovil maximální rychlost na 6 km/h na venkově a pouhé 3 km/h ve městech.
Zákon byl výsledkem silného tlaku provozovatelů koňských povozů a železnic, kteří v silničních parnících viděli nebezpečnou konkurenci. Pro první konstruktéry to byla tvrdá rána, která rozvoj automobilismu v Británii na celých 31 let prakticky zmrazila. Zákon byl zrušen až v roce 1896, což dodnes britští motoristé oslavují slavnou veteránskou jízdou z Londýna do Brightonu.
Jak se vyvíjelo pojištění aut?
S nástupem skutečných automobilů se spalovacími motory na přelomu 19. a 20. století se objevil nový problém: auta byla rychlá, řidiči nezkušení a nehody přibývaly. Pojišťovny musely reagovat na produkt, který do té doby neexistoval.
- Historicky první autopojištění (1897): V britském Lloyds v Londýně byla sepsána první pojistná smlouva na auto. Pojišťovny tehdy vůbec nevěděly, jak riziko spočítat, a tak auto pojistily v rámci námořního pojištění jako „loď pohybující se po souši“.
- Zavedení povinného ručení ve Velké Británii (1930): S masovým nástupem cenově dostupných vozů raketově stoupl počet nehod. Chudí řidiči často nebyli schopni uhradit škody na zdraví, které způsobili ostatním. Británie proto jako první zavedla zákonnou povinnost mít pojištění odpovědnosti.
- Povinné ručení v Československu (1935): Prvorepublikové Československo zavedlo povinné ručení pro motorová vozidla zákonem. Pokud řidič pojištění neměl, nesměl na silnici. Zahrnovalo to jak škody na majetku, tak na zdraví.
- Státní monopol v ČSSR (1953): Po komunistickém převratu bylo pojištění aut plně znárodněno. Existovala pouze jedna Československá státní pojišťovna. Pojištění fungovalo formou „zákonného pojištění“, kdy se pojistné neplatilo individuálně na smlouvu, ale bylo automaticky zahrnuto v poplatcích.
- Démonopolizace a moderní éra (2000): V České republice skončil monopol České pojišťovny a trh se otevřel soukromým pojišťovnám. Výše pojistného se začala určovat podle věku řidiče, historie nehod (systém bonus/malus) a výkonu či obsahu motoru.
Kam pojištění směřuje dnes?
Od lodí na souši jsme se posunuli k technologiím, které by si tehdejší poslanci nedokázali představit. Dnešní pojištění aut formují dva hlavní trendy:
- Telematika (Pojištění podle toho, jak jezdíte): Pojišťovny nabízejí mobilní aplikace nebo krabičky do auta, které sledují vaši rychlost, plynulost jízdy a prudké brzdění. Pokud jezdíte bezpečně, dostanete slevu na pojistném.
- Nástup autonomních vozů: S auty, která jezdí sama, se právní bitva přesouvá od chyb řidiče k odpovědnosti výrobců softwaru a hardwaru. Pokud samořídící auto způsobí nehodu, pojišťovny už neřeší nepozornost člověka, ale selhání algoritmu.
