Právní řád, který dnes platí v České republice, je výsledkem dramatických politických, společenských a ideologických změn, které se odehrály na území českých zemí během posledních zhruba 150 let. Klíčové zlomy, jako byl zánik Rakouska-Uherska, komunistický převrat v roce 1948 a Sametová revoluce v roce 1989, vždy vedly k radikální diskontinuitě a k recepci nebo naopak potlačení základních právních principů.
1. Právní základ Rakouska-Uherska (do roku 1918)
Základem právního řádu na území českých zemí až do konce první světové války bylo rakouské právo. To představovalo zralý, kontinentální systém práva, který se formoval především od osvícenských reforem Marie Terezie a Josefa II.
Klíčové kodifikace:
- Všeobecný občanský zákoník (ABGB) z roku 1811: Tento zákoník byl nejdůležitějším pramenem soukromého práva. Byl založen na principech rovnosti občanů před zákonem, svobody vlastnictví a smluvní volnosti. Je zajímavé, že i po vzniku Československa byl ABGB v platnosti a tvořil základ soukromoprávních vztahů celé první republiky.
- Prosincová ústava (1867): Soubor ústavních zákonů, který zavedl principy konstituční monarchie a zakotvil základní politická a občanská práva (svoboda slova, shromažďování, spolčování, rovnost občanů). Tato ústava platila až do roku 1918 a její principy ovlivnily i první československou ústavu.
- Trestní právo: Bylo kodifikováno Trestním zákonem o zločinech, přečinech a přestupcích (1852) a Trestním řádem (1873).
Právní řád monarchie tak poskytoval poměrně liberální a stabilní rámec, který byl založen na silné kodifikační tradici.
2. První republika a recepce práva (1918–1938)
Vznik samostatného Československa v roce 1918 znamenal politickou diskontinuitu, nikoli však úplnou právní revoluci.
Recepční zákon (č. 11/1918 Sb.): Tento klíčový zákon stanovil, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatímně v platnosti, pokud neodporují duchu samostatné Československé republiky. Tento akt zajistil plynulý přechod a zabránil právnímu chaosu. Rakouské právo (ABGB, trestní řád, apod.) se tak stalo základem nového státu.
Ústava z roku 1920: Přijetí nové ústavy bylo zásadním krokem k etablování demokratického právního státu. Zakotvila:
- parlamentní formu vlády (dvě komory: Poslanecká sněmovna a Senát),
- funkci prezidenta republiky,
- a především Listinu základních práv a svobod, která navazovala na liberální tradice.
Přestože existovaly snahy o kompletní rekodifikace (např. o nahrazení ABGB), většina původního rakouského soukromého práva zůstala v platnosti až do komunistického převratu.
3. Éra totalitarismu (1948–1989)
Únorový komunistický převrat v roce 1948 způsobil nejhlubší a nejradikálnější diskontinuitu v historii českého práva. Právo se stalo nástrojem politické moci a ideologie, nikoli ochranou práv občanů.
Charakteristiky komunistického práva:
- Zrušení právní kontinuity: Byly potlačeny principy ABGB a nahrazeny novými, socialistickými kodifikacemi, které upřednostňovaly státní (socialistické) vlastnictví a potlačovaly soukromé vlastnictví.
- Nové kodifikace (50. a 60. léta):
- Ústava 9. května (1948) a Ústava ČSSR (1960): Tyto ústavy formálně zakotvovaly práva a svobody, ale v praxi byla jejich vynutitelnost iluzorní.
- Občanský zákoník (1950, revidovaný 1964): Zavedl jednotné občanské právo a zrušil oddělené obchodní právo (sloučení soukromého a obchodního práva). Upřednostňoval osobní a socialistické vlastnictví nad soukromým.
- Trestní právo: Stalo se nástrojem perzekuce; typické byly politické procesy a zavádění skutkových podstat, jako bylo např. trestné činy namířené proti republice a socialistickému zřízení.
- Potlačení Ústavního soudu a správního soudnictví: Tyto instituce, které by mohly kontrolovat státní moc, byly zrušeny nebo výrazně omezeny.
Právo bylo v tomto období formálně dodržováno jen do té míry, dokud to neodporovalo zájmům KSČ.
4. Návrat k demokracii a rekodifikace (po roce 1989)
Sametová revoluce v roce 1989 znamenala obnovu demokratického právního státu a návrat k tradicím liberálního práva a lidských práv.
Klíčové kroky a principy:
- Recepce a diskontinuita: Bylo nutné se vypořádat s dědictvím totalitního práva. Byl přijat Zákon o protiprávnosti komunistického režimu (1993), který režim označil za zločinný a zavrženíhodný. Došlo k přijetí restitučních zákonů, které napravovaly majetkové křivdy (navrácení majetku) z období 1948–1989.
- Ústavní zakotvení demokracie: Byla přijata Listina základních práv a svobod (1991) a po rozdělení federace Ústava České republiky (1993). Obnovil se Ústavní soud jako klíčový orgán pro ochranu ústavnosti.
- Harmonizace s právem EU: Vstup ČR do Evropské unie (2004) si vyžádal rozsáhlou harmonizaci v podstatě všech odvětví práva s unijními směrnicemi a nařízeními. Právo Evropské unie má dnes v ČR přednost před běžnými zákony.
- Velká rekodifikace soukromého práva (2014): Po desetiletích diskuzí došlo k největší kodifikační změně od roku 1918 – byl přijat Nový občanský zákoník (č. 89/2012 Sb., účinný od 2014). Ten nahradil Občanský zákoník z roku 1964 a vrátil se k mnoha principům a institucím ABGB z roku 1811 (např. znovuzavedení rodinného práva jako součásti občanského zákoníku a důraz na autonomii vůle). Byl také přijat nový zákon o obchodních korporacích.
České právo je dnes plně integrováno do kontinentálního a evropského právního prostoru a klade důraz na ochranu základních lidských práv a tržní ekonomiku.