Česká republika již před více než deseti lety zavedla jedny z nejprogresivnějších nástrojů pro elektronickou komunikaci se státem – datové schránky a povinnost používat uznávaný elektronický podpis pro určitý typ podání. Zatímco v korporátním prostředí a komunikaci s finanční správou se tyto nástroje staly standardem, v justičním prostředí proces digitalizace nejednou uvízl v byrokratických a technických překážkách.
Přestože resort spravedlnosti v posledních letech vyvíjí značné úsilí, financované i z Národního plánu obnovy, přechod od papíru k plně elektronickému spisu a řízení je stále spíše vizí než realitou. Proč se elektronické podání stále potýká s nedůvěrou a formalismem?
I. Datové schránky: Nástroj spolehlivosti, který naráží na zvyklosti
Datové schránky (ISDS) představují v justici jeden z nejúspěšnějších prvků digitalizace. Podání odeslané z datové schránky má ze zákona stejné právní účinky jako dokument podepsaný vlastnoručně, a to bez nutnosti připojovat elektronický podpis. Právní jistota je zde založena na přihlášení oprávněné osoby do schránky.
Překážka č. 1: Přepjatý formalismus soudů
I přes jasnou právní úpravu a judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy posilující důvěru v datové schránky a omezující formalismus) se občas objevují případy, kdy soudy trvají na zbytečném doplňování podání o „uznávaný podpis“, i když bylo odesláno z datové schránky oprávněného subjektu.
Tento jev je často označován jako přepjatý formalismus. Znamená to, že ačkoli je dokument bezpečně doručen a jeho původ je jasný, je odmítnut nebo zpochybněn kvůli chybějícímu podpisu tam, kde ho zákon nevyžaduje. To vede k:
- Zbytečnému prodlužování soudních řízení.
- Frustraci advokátů a firem, které investovaly do digitalizace.
- Narušení důvěry v systém elektronické komunikace.
Překážka č. 2: Nedůvěra k autorizaci u substitučních podání
Praktickým problémem, zejména u velkých advokátních kanceláří, je otázka, kdo konkrétně podání odeslal. I když Ústavní soud potvrdil, že podání z datové schránky advokáta je platné, i když je pod ním uveden pouze prostý podpis koncipienta, v praxi přetrvává napětí mezi formální jistotou doručení (zajištěnou schránkou) a neochotou některých soudů opustit tradiční, papírový způsob ověřování.
II. Elektronický podpis: Dvojí metr a technická složitost
Elektronický podpis je nástroj pro autorizaci, který se v justici používá především pro podání zasílaná e-mailem(prostřednictvím e-podatelny). Zde je zákon neúprosný: je vyžadován uznávaný (kvalifikovaný) elektronický podpis.
Překážka č. 3: Záměna a nejednotnost typů podpisů
Mnoho uživatelů stále bojuje s rozlišováním mezi různými typy elektronických podpisů:
- Zaručený elektronický podpis: Často založený na komerčním certifikátu, v justici (a výkonu veřejné moci) je však nedostatečný.
- Uznávaný/Kvalifikovaný elektronický podpis: Ten je pro komunikaci se soudy vyžadován. Jeho získání je složitější a je spojen s vyššími náklady.
Soudy často podání podepsaná „pouze“ zaručeným podpisem hodnotí jako nepodepsaná, což vede k nutnosti podání dodatečně doplnit, a tím i k časovým prodlevám.
Překážka č. 4: Technická nekompatibilita a formátové chyby
I pokud má podatel správný kvalifikovaný podpis, problémy mohou nastat u technického zpracování:
- Nekompatibilní formáty: Aplikace ministerstva spravedlnosti mají striktní požadavky na formáty (např. PDF/A, XML pro určitá podání) a na umístění podpisu.
- Chybné ověření: Soudní systémy musí být schopny správně ověřit platnost podpisu, což nemusí vždy fungovat bezchybně, zejména u složitějších vícenásobných podpisů nebo starších systémů. Výsledkem je chybová hláška a potřeba zdlouhavého ověřování ze strany soudních úředníků.
III. Budoucnost: eSpis a nutnost změny myšlení
Skutečný průlom v digitalizaci justice nenastane, dokud nebude plně funkční a implementován elektronický spis (eSpis)ve všech jeho aspektech.
Ministerstvo spravedlnosti sice realizuje klíčové projekty, jako je modernizace veřejných rejstříků, zavedení audiozáznamů z jednání, digitalizace spisové služby (eSPIS) a videokonference, nicméně tyto projekty se v minulosti potýkaly s prodlevami a překážkami.
Hlavní výzvy, které je třeba překonat:
- Technologická infrastruktura: Mnoho soudů stále používá zastaralé systémy a hardware z 90. let, což brání plné implementaci moderních digitálních řešení.
- Lidský faktor a školení: Největší překážkou zůstává mindset – zvyklost soudců a úředníků pracovat s papírem. Je nutné masivní a kontinuální školení, které změní zažité pracovní postupy.
- Finanční stabilita: Počáteční investice do digitalizace jsou obrovské. Zajištění trvalého financování pro provoz, údržbu a rozvoj systémů je klíčové pro udržení tempa.
Digitalizace justice není jen o technologii, ale o revoluci v myšlení. Dokud nebude datová zpráva brána automaticky s plnou vážností a dokud nebudou odstraněny archaické formální požadavky, budou elektronický podpis a datové schránky i nadále působit spíše jako digitální byrokratická nadstavba než jako efektivní a spolehlivý nástroj moderní justice.